Pro mou účast v letošním ročníku Zimního QRP závodu padla volba na značku OK5CAV, abychom v rámci oslav 120. výročí narození Pravoslava Motyčky, OK1AB, umožnili závodníkům získat dalších 12 bodů do diplomu. Posádku jsme tvořili dva: Jindra, OK4RM a já.
Neděle ráno, kouknu z okna a vidím vlhkou silnici. Řeknu si: „je to dobré“ a utrousím cosi na adresu meteorologů. Doplním kalorie a uvedu se do stavu schopného prezentace alespoň před nenáročnou společností. Pro jistotu vyhlédnu opět z okna. Silná změna, na všem leží tlustá duchna sněhu a stále chumelí. Vzpomena si na pumpy v zimě, vyhledám zimní doplňky a tiše vzdám úctu panu Jaegerovi. Na první dobrou objevím své auto a vysvobodím ho ze sněžného příkrovu. Pro jistotu po cestě přiberu lopatu-srdcovku. Načež slyším neuvěřitelně hlasitý dlouhodobý rachot, jako by se řítil postupně celý dlouhý panelák. Přiznám se, že jsem se rozhlédl, co kde spadlo. V bílé vánici jsem neviděl nic. Shodou okolností Jindra viděl druhou část, fialový záblesk přes celou oblohu nad magistrálou, ale pro změnu bez zvuku. Počasí jak z apokalyptického filmu.
Po tomhle zážitku s bouřkou v zimě nastalo rozhodování, zda vůbec vyrazit mimo hromosvody. Rozhodnuto, že když už jsme se vykopali do toho hnusu venku, budeme pokračovat a hyn sa hukáže.
Naložena spousta hebletí a vyraženo na karlovarskou dálnici. Velmi rychle zjištěno, že optimální rychlost je 50 km/h, přičemž občas jsem v závětří mohl auto rozdráždit až na celých 70 km/h. Jelo s v klasické bílé tmě.
Při dojezdu na „kótu“ jsem si užil jízdy nedotčeným sněhem, kde nebylo příliš jasné, kde je ještě silnice a kde škarpa. Díky Jindrovu navigování se mi podařilo zacouvat na správné místo, přes zrcátka jsem viděl jen bílou pláň
Anténa jde postavit ve dvou velmi svižně, jenom jsem zjistil, že v tomto autě nemám sadu klíčů ani kombinačky. Matky jsem dotáhl rukou. Horší zádrhel byl s notebookem, kdy jsem nenašel napáječ z autozásuvky, tak jsem vzal měnič 12V/230V 150W. Nadproudová ochrana vyhodila vždy, když jsem se pokusil připojit napáječ notebooku. Takže jsme museli vyjít s tím, co dodají baterky v notebooku. Se značným zpožděním jsme vyjeli na 70 cm. Po půlhodině začal pálit mikrofon v ruce, ozývalo se cvakání a dokonce se restartnul transceiver – začal na nás padat „elektrický sníh“. V rukavicích vytažen konektor od antény a vyvrhnut ven z auta. Tím pro nás skončilo vysílání na 432 MHz.
V 11 UTC jsme anténu znovu opatrně připojili do konektoru pro 144 MHz a zahájili druhou etapu. Tam to bylo veselejší, ale pro změnu nás trápilo sršení od VN 22 kV. Vedení nás obkličovalo ze 3 stran, tomu se nedalo uniknout. Chvíli před koncem závodu ukončila baterka práci notebooku, takže poslední 3 spojení byla klasicky na papír.
Z okna zapadaného auta jsme viděli veselou situaci (pro nás). Traktor, který protahoval silnici, zapadl velkými koly do škarpy tak, že se radlicí opřel o silnici a přední kola mu bezmocně bimbala nad polem. Po chvíli přijel druhý, větší traktor a jal se s ním cukat. Nezmohl nic. I začal kolem uklízet a při té příležitosti zapadl do protilehlé škarpy. Tak tam viseli oba. Nakonec se velký traktor nějak vysvobodil a ten menší traktor vytáhl jako řepu.
Demontáž zařízení a antén byla rychlá, za ta léta už v tom mám cvik, každá věc má své místo. Navíc přestalo chumelit a nefuněl tak silný vítr.
Návrat byl příjemnější, i okreska byla protažená traktorem (tím, který předtím zapadl), na dálnici nepříliš rychlá, zato bezpečná kolona.
Doma mne čekalo nemilé překvapení. Po připojení na nabíječku a zapnutí notebooku se objevilo jen prvních 5 spojení na 70 cm a nic víc. Vzdal jsem díky Vláďovi OK1DIX, že ve svém logu VUSC pamatoval na takovou situaci. Našel jsem poslední zálohu a tam bylo vše. Ufff. Dopsal jsem spojení z papíru a vygeneroval .edi deník. Takže vlastně pohoda.
Jaký byl Zimní QRP závod na VKV v roce 2019? Alespoň v Čechách zimní a skutečně zážitkový. Rozhodně na něj nezapomenu.
A, mimochodem, víte, že to byl už 11. ročník? Ne? Tak teď to už víte.
Mirek OK1DOM